Pohled třetí – za kráterem

A jsem za kráterem, říká můj kamarád vždy, když přejíždíme Oldřichovské sedlo. Naráží na pověst, že Česká republika je velká díra po kráteru a hraniční hory jsou jeho okraje. Různé stáří vzniku našich hor dává ale tomuto výkladu vážnou trhlinu. Když jsem poprvé viděl jizerské hory ze severu – z Raspenavy, byl jsem překvapen. Stejně jako většina našich hraničních hor padá do vnitrozemí pozvolna, tak z druhé části (většinou s ciziny) jsou hory strmé a je tak krásně vidět jejich výška a mohutnost. Mohu jmenovat například Kralický Sněžník z Polska, část Šumavy i Český les z Německa. Že takhle budou vidět i Jizerky, jsem nečekal. Poprvé jsem přijel do této části Jizerských hor navečer-byla již tma a tak jsme šli rovnou do hospody. Při pozdním návratu si dodnes pamatuji tu mohutnou siluetu hor, která se dala tušit na noční obloze. Tato část Jizerských hor, spíše podhůří má jiný charakter. Je zde i o něco tepleji než v podhůří ve vnitrozemí. Vesnice se zde již nekrčí v údolí kolem toku, nebo nejsou již vyhnány do strání, ale je jim dovolen jejich rozsev po okolí. Už se nemusí tisknout k sobě, krajina už tak netlačí na pilu a je jim umožněn přirozený rozestup. Krajina je otevřená, v podstatě až k Baltu, co na tom zmůžou nynější hranice? Cítíte prostě otevřený prostor, táhnoucí se daleko na sever.

Také světlo je zde naprosto jiné. Více průhledné ano severní světlo, které je jiné než vnitrozemské. V parném létě, či v zimě to nepoznáte, ale z jara, či v babím létě je jiné. Světlejší a přitom smutnější, trochu mně připomnělo světlo za severním polárním kruhem. Není prostě stejné jako to naše světlo České kotliny. Navíc zde vane stálý vítr, není studený, je silný, ale nezebe. Na podzim vyjdete před chalupu, vane okolo vás, ale nechá vás rozjímat dlouhé minuty a nestudí. Jenom ho vnímáte, je silný, úporný, ale ne nepříjemný. Je to zajímavý pocit, v hloubi duše cítíte, že tato krajina již jakoby nepatřila do Česka a zároveň tušíte za hradbou hor naprosto jinou atmosféru. Nevím, kde nalézt u nás stejný pohled na hraniční hory z druhé strany a při tom nebýt ještě za hranicemi. Stejný, naprosto ojedinělý pocit mám z nejvyššího vrcholu české části Jizerských hor, ze Smrku. Je jako by bokem. Leží trochu vedle a jeho severní stráně padají už do jiné krajiny.

První návštěvou Pekla u Raspenavy, začal můj desetiletý pravidelný maraton výletů do okolí. Směrem na Smrk – tehdy tam ještě nestála rozhledna, pak na Smědavu. Pěšky, na kole i běžkách. Zimní výstupy na Smrk byly dobrodružné, obzvlášť, kdy místo sněhu byla na hřebenech ledová vrstva. Tehdy hospoda v pekle nefungovala a nejbližší byla 5Km vzdálená v Raspenavě. V létě, zimě za každého počasí, buď na kole, běžkách či pěšky byla návštěva hospody morální povinnost. Cesty v noci nazpátek raději popisovat nebudu, ale naštěstí se krom pár silničních lišejů nikdy nikomu nic vážného nestalo. Tehdy jsem byl vášnivý cyklista,  horské kolo teprve přicházelo do módy a já na svém silničním kole jezdil hrdě hřebenovky. Nejednou jsem jel rovnou z Prahy, v dobách mé největší kondice jsem trasu Praha – Rychnov zvládnul za 5 hodin. Můj kamarád měl na chalupě v Pekle knížku od Miloslava Nevrlého „Kniha o Jizerských horách“ a bylo jasno. Poutavé vyprávění o jizerských pomníčcích a  historii těchto hor moji lásku ještě znásobilo. Ihned jsem si pořídil nové doplněné vydání. 

Toto byla má malá soukromá zpověď o mém vztahu k Jizerským horám. Díky mému současnému koníčku radioamatérství, hodlám začít hory opět pravidelně navštěvovat ( s radiostanicí na zádech). Předešlých deset let, díky rodině a několika zaměstnáním jsem je opomíjel a mám v Jizerkách ještě spousty „restů“ na které asi můj život nebude stačit.