„Mé“ Jizerské hory

Jizerské hory – původně Vlašské hřbety pojmenované po sběračích drahokamů původem z Itálie – Vlachů. Dlouho byly považovány za západní součást Krkonoš. Teprve modernější geomorfologické členění jim dovolilo „samostatnost“. Tajemné pohoří protkané osudy lidí, nespočet pomníčků a křížů, které připomínají jejich těžké osudy. Asi stěží najdeme podobné hory u nás, které jsou tak doslova propletené s průmyslovým rozvojem, ale zároveň si uchovaly krásu a drsnost přírody. V minulých letech málem odlesněné vlivem kyselých dešťů. Snad budou mít dostatek času a klid na regeneraci. Přejme jim to.

Nikdy by mě nenapadlo, jak těžké bude popsat můj vztah k Jizerským horám. Možná právě proto, že je mám tak rád. Nevím ani proč. Jsem rodilý Pražák.  Avšak půlka mého příbuzenstva pochází z oblasti Jizerských hor a část z oblasti Bakova nad Jizerou a Benátek nad Jizerou, což je zjednodušeně řečeno z Prahy tím směrem na Jizerky…. Od malička, kdy jsem trávil kus mého dětství u babičky v Rychnově u Jablonce nad Nisou, jsem v hlavě plánoval výlety do vnitra Jizerských hor a těšil se na to, až jednou jako dospělý je budu moci sám uskutečnit. Naše nejsevernější pohoří, nejvíce srážkové a jedno z nejchladnějších, má své kouzlo paradoxně vlivem lidí a především průmyslu, který už v minulých dobách tyto hory ovlivňoval, stejně jako hory recipročně ovlivňovali jakoukoliv lidskou činnost v této oblasti. Těžko říci, kdy nastal onen pomyslný zlom, kdy technická vyspělost již dovolovala si hory a jejich bohatství naprosto podmanit. Ale i pak se příroda připomínala i v pozdní průmyslové době živelnými katastrofami, které měnily osudy jednotlivců donedávna. Dnešní doba globální tržní ekonomiky již nepřeje lokálním malovýrobám a v současné době je asi největší hrozbou pro Jizerské hory krom zhoršujícího se životního prostředí, hlavně masivní ekonomická turistika, těžba dřeva a mimoměstské ubytovny zvané satelitní městečka. Nejsou to typické „satelity“ jaké známe za Prahou, ale ony ambiciózní stavby současných zbohatlíků na orné půdě v Alpském stylu. Je zde krásně patrno, jak bohatství a moc dokáže být nebezpečná zbraň v rukou nevzdělaného, nebo hloupého člověka.

Krátkodobé excesy typu odvážení sněhu pro běžeckou exhibici do Prahy, tento trend absolutní arogance ekonomických zájmů nad přírodou podtrhují. Těžko předpovědět, zda konzumní styl a lenost současné nastupující generace bude pro hory pozitivní, či negativní. Klasická turistika či tramping zanikají, nová generace  se jezdí válet  k moři.  To by bylo pro hory dobře, ovšem do té doby, než si ona generace uvědomí, že se v horách dá také „pařit, nebo adrenalinově sportovat a rozhodně pěšky či vlakem do nich nepojedou. Dá se tedy očekávat rostoucí tlak na průjezdnost hor pro automobily, růst lyžařských středisek a vznik různých cyklostezek pro „tvrdé  bikery“. Zájem o klasickou pěší turistiku šetrnou k přírodě, bude zřejmě upadat. Konzumní způsob života je bohužel brán jako samozřejmá společenská norma a jakýkoliv hlubší zájem o historii, přírodu či ekologii, nebo dokonce o alternativní způsob života u nastupující mladé generace nelze předpokládat. Nejsem sociolog, demograf či ekonom a tak zanechám chatrných předpovědí a zkusím se podělit o můj vztah k Jizerským horám. Ostatně v nynějším deficitním demografickém vývoji naší populace lze asi těžko předpovědět chování mainstreamového proudu populace v dalších letech.

 Každý citový vztah jedince k určité části „země“ je čistě subjektivní pocit a nelze ho škatulkovat ani geomorfologickým, či jiným politicko- historickým, ekonomickým či správním  členěním. Co je pro jednoho již pohraničí, pro jiného centrum všeho dění, to může být pro dalšího Sudety či Německo.

Já osobně mám na Jizerské hory pohled ze tří stran. Každý pohled je subjektivní zkušenost s prostředím, smíšená s mým  emočním pocitem. Omlouvám se tedy za nedodržení přesného geomorfologického či správního členění této oblasti. Jsem vděčný osudu, že mě dovolil objevovat Jizerské hory postupně a nechal ve mně vztah k nim dozrát.