Pohled první – z vnitrozemí do průmyslového dvouměstí.

Ví snad někdo z Vás, kde končí Jablonec nad Nisou a začíná Liberec? Kde končí Jablonecké předměstí jako třeba Pulečný a jste již ve městě? Kdy vyjedete tramvají z Jablonce a jste již v lese? Já to dodnes nedokážu rozlišit. Vliv krajiny na rostoucí průmysl v dané oblasti se krásně projevil na růstu měst a obcí. Do kopců a strání to jde vždy hůře a tak se postupně údolí podél toků zaplňovala civilizací, až se jednotlivé obce naprosto propojily. Vodní toky navíc poskytovaly cenný zdroj energie a to byl další důvod krom dostupnosti, pro stavbu továren v údolích. Jedete údolím podél řeky, minete ceduli s koncem obce a vzápětí začíná druhá.Takový byl můj první pocit při cestách z Rychnova do Jablonce. Staré domy zde nejsou neosobní, většinou mají přiměřenou výšku a přes jejich oprýskanost mě vždy přišlo, že se do této krajiny hodí. Myslím tím jedno až dvoupatrové činžáky, které lemují hlavní silnici z Rychnova do Jablonce. Až v samém středu města, se zvednou a mají více pater a vy si ani nevšimnete, kde nastal ten přerod předměstí obklopeného lesy na město. Všude kolem vás je civilizace, ale zároveň cítíte, jak stačí udělat pár kroků a v tuhé zimě můžete klidně zmrznout v lese. Takový pocit jsem jinde v Čechách neměl.

Ony obytné domy střídá často malá továrna ve stylu první republiky, či z dob průmyslové revoluce. Dneska už jsou to v podstatě objekty hodné památkové péče a dělnické prostředí na vás dýchá neopakovatelnou atmosférou. Je to úplně něco jiného, než když navštívíte v současné době opuštěné objekty ČKD ve Vysočanech. Zde je všechno mnohem hutnější, je to natěsnané do malého prostoru údolí, je to více lidské a představitelné. Podobný pocit se dá zažít v pár opuštěných továrnách třeba v Holešovicích, kde malé provozy jsou natěsnány do dvorků obytné zástavby. Stačí zavřít oči a nadechnout vůni šmíru železa a uhelného prachu a rázem se ocitnete o století jinde.

Ale i jiný pocit se mně vryl nesmazatelně do paměti, vůně posekaných luk, vůně asfaltu bez štěrku (téru) na cestách, ve kterém bylo v parném létě přilepeno spousty klasů ze sklizně obilí. Ano i v pokročilém věku moje babička každé ráno vstávala v 5 hod ráno, aby posekala louku kosou. Jelikož jejich zahrada nestačila k uživení králíků, které chovali, tak měl děda propachtováno několik luk a ty chodil celé léto sekat a sušit. Letní cesty s dřevěným žebřiňákem taženým ručně, hrábě, kosa a zvuk brousku, to bylo především moje léto v podhůří jizerských hor. Do toho nespočetné asfaltové bubliny na cestách.

Když se dnes někoho zeptáte na dominantu Jizerských hor na Liberecku, většina lidí řekne Ještěd. Přitom právě Ještěd neleží v Jizerských horách, ale je nejvyšším vrcholem Ještědsko-Kozákovského hřbetu. Pro mě však začínaly „Jizerky“ ještě dříve. Z odbočky na Turnov vede dnes dálnice kolem Sychrova a pak již padá dolů do údolí řeky Mohelky. Na levé straně je krásně vidět dominanta Javorníku. Pamatuji si ještě na Javorníku Obří sud, který je v současné době opět otevřen v rámci nového lyžařského areálu. Prázdniny a víkendy jsem trávil u babičky v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Dům, ve kterém bydlela moje babička, byl za války součástí koncentračního tábora Gross-Rosen a sídlilo v něm velení tábora. Dům snad postavily za války vězni tohoto tábora. Má dětská fantazie při usínání ve tmě na tehdejší samotě vzhledem k místu pracovala na plné obrátky. Za války zde byla krom tábora i podzemní továrna. Ticho, až zaléhaly uši párkrát v noci přerušil pouze nákladní vlak na trati Turnov - Liberec a tak představivost mohla pracovat….. Pamatuji ještě parní lokomotivy, které občas musely zastavit na návěstí v prudkém stoupání a zatáčce a pak se nedokázaly rozjet. Na pomoc jim musela většinou přijet další lokomotiva z Turnova a celý vlak postrčit. Časté byly také malé požáry okolo tratě způsobené jiskrou z parní lokomotivy zejména v létě. Bohužel v době mého mládí již parní lokomotivy netáhli osobní vlaky a tak jsem je chodil pozorovat jen jako tahače vlaků nákladních. Krásnou dominantou Rychnova je železniční viadukt přes údolí řeky Mohelky. Časté výlety vlakem do Turnova či do Liberce mě bavily a vždy jsem se na ně těšil. Do Jablonce bylo nejrychlejší spojení autobusem přes Kokonín a Vrkoslavice. Jablonecká bižuterie byla ještě v 80. letech symbol místního průmyslu a tety mé babičky ještě po revoluci měly navlékání korálků jako přivýdělek na doma. Dodnes jsou patrny skleněné korálky v cestách, kde se používaly zmetky na zpevnění měkkých cest místo štěrku. Můj dědeček pracoval v továrně ZEZ Rychnov jako elektromechanik a později se stal dokonce ředitelem této továrny. Asi po něm mám elektrikářské vlohy. 68. rok vše změnil a já si ho pamatuji už pouze jako osudem ukřivděného člověka, který přišel o iluze.

Mé první výlety po okolí byly na Kopaninu, Frýdštejn, Černou Studnici a samozřejmě na Ještěd. Jablonecká přehrada v létě poskytovala příjemné osvěžení. Také ZOO Liberec a pravidelné LVT (Liberecké výstavní trhy) naskýtaly příležitost na výlety. To je můj první pohled na tyto hory, spíše dotek. Dotek, který ve mně zanechal trvalé stopy a pocit tajemna kdykoliv se blížím k těmto horám.

Jdi na pohled druhý