Chýlava - Buková hora 651 m n. m.

I když tento hřeben odděluje od jižní části Brd tok řeky Úslavy, považuji ji soukromě za nejjižnější výběžek. Toto například píše odborná literatura: Oblast: Barrandienské proterozoikum; tiský a čistecko-jesenický masiv Lokalizace: Severní až severovýchodní svahy Bukové hory (650,8 m n. m.) 2 km jihozápadně od obce Ždírec a 3 km východně od obce Zhůř v Bukovohorské vrchovině.....  aby to nebylo jednoduché, tak geomorfologické čelnění Č.R. říká toto: CELEK: Švihovská vrchovina, PODCELEK: Radyňská pahorkatina, OKRSEK: Bukovohorská vrchovina ... Zkrátka takový ostrov přírody mezi nejjižnější částí Brd a tomu, co většina lidí nazývá Pošumaví. Odborníci snad prominou. Rozlohou malý přírodní park, který přejdete pěšky za půl dne, kde však potkáte minimum turistů. Cesty většinou asfaltové, vhodné na cyklistiku či běhání, musíte však počítat s prudkým stoupáním. Vrchol Buková hora, jako i celý hřeben je hustě zalesněn a tak k vysílání není moc vhodný. Jedinou vyjímku tvoří vyhlídka Chocenická velká skála. O Národní přírodní rezervaci Chejlava se můžete dočíst zde. Chráněné uzemí bylo vyhlášeno již v roce 1925 a jeho plocha je 25,9 hektarů. Buková hora je druhově nejbohatší bučina na Plzeňsku.

 

Každý rok pravidelně dělám přechod Bukové hory buď ze Srb po zelené do Vlčic, nebo ze Ždírce po modré a dále po zelené do Vlčic. Hezká cesta je také z Nepomuku přes Klášter, Dubeč, kolem památníku amerických letců, kde se v 22.2.1944 zřitil bombardér amerického letectva a zachránil se pouze jeden pilot. Mám v úmyslu Bukovou horu aktivovat v diplomovém programu GMA, ale na to ještě asi chvilku bude muset hora počkat. Času se moc nedostává a můj "výmysl" diplom K.H.M. bude mít asi přednost.

Zde jsou odkazy s informacemi o Bukové hoře:

https://www.nepomuk.cz/turista/mista/prirodni-park-bukova-hora-chylava/

https://www.nepomuk.cz/obcan/mista/narodni-prirodni-rezervace-chejlava/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Přírodní_park_Buková_hora_–_Chýlava

https://www.geocaching.com/geocache/GCVYRE_chylava-bukova-hora?guid=4b6b922e-0f8f-417e-95e3-cf0c84e7

Ve stínu majestátních buků
Vydáte-li se pěšky z Kláštera směrem severním, povede vás modrá turistická značka táhlým stoupáním do lesnatého komplexu Bukové hory (651 m). Kousek nad dvorcem Dubeč spatříte malou mohylu připomínající sestřelení amerického bombardéru dne 22. února 1944; tehdy zahynulo deset letců, jen jeden přežil. Pak vás pohltí rozsáhlé polesí, a pokud máte trochu smyslu pro dobrodružství a orientaci, můžete zkusit najít rezervaci Chejlava, která chrání krásnou květnatou bučinu. O výjimečnosti území svědčí fakt, že bylo vyňato z běžného lesního hospodaření už roku 1925.
V rezervaci, jež pokrývá severovýchodní svah Bukové hory a kam nevede turistické značení, je i za slunečných dnů tajemné příšeří. Pozorné oko sice objeví náznaky dávno zarostlých cest a pěšin, ale dnes se budete muset prodírat nánosy starého listí, překračovat padlé kmeny mohutných buků s četnými choroši a občas přelézat sutě a buližníkové skalky. Na jaře to tu v podrostu hezky kvete, roste tu třeba vzácná lilie zlatohlavá či kyčelnice cibulkonosná. Pamatujte však, že na Chejlavě jste v přísně chráněném území, a je proto nutné se chovat s maximální šetrností k přírodě.

převzato ze zdroje: https://archiv.ihned.cz/c1-25637060-od-tajemneho-klastera-k-cernym-baronum   autor Štěpán Vítek

 

 

zde je text převzatý z AGENTURY OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY ČESKÉ REPUBLIKY

převzato zde

Souhrn doporučených opatření pro evropsky významnou lokalitu

Chejlava

CZ0320140

 

Ekotop

Základní charakteristika: Lesní komplex zachovalých polopřirozených listnatých a smíšených porostů s bohatou hájovou květenou v podrostu. Součástí EVL je NPR Chejlava. Nachází se asi 2,5 km severovýchodně od obce Měcholupy, v okrese Plzeň-jih.

Geologie: Součást proterozoika českého masivu, komplex nepřeměněných až slabě přeměněných břidlic, drobových břidlic a drob, s vložkami buližníků, spilitů, kamenečných a kyzových břidlic, kvarcitů a vápenců.

Geomorfologie: Území náleží do celku Švihovská vrchovina, podcelku Radyňská vrchovina, okrsku Bukovohorská vrchovina.

Reliéf: V strukturně denudačním reliéfu jsou zbytky sníženého třetihorního zarovnaného povrchu a vyskytují se zde suky jako např. Kámen (576,6 m n. m.), Buková hora (650,8 m n. m.), či bezejmenná kóta 616 m n. m. v jihozápadní části území. Na těchto vrších jsou skalky, mrazové sruby, svahové sutě a úpatní balvanové haldy.

Pedologie: Převládajícími půdními typy jsou zde kambizemě modální a pseudogleje modální.

Krajinná charakteristika: Rozsáhlá klenbovitě vyzdvižená elevace na levém břehu Úslavy s rozsáhlým lesním komplexem mezi komunikacemi Plzeň-Nepomuk, Blovice-Nepomuk a východní hranici lemuje železniční trať Plzeň-České Budějovice. Území EVL je součástí Přírodního parku Buková hora-Chýlava. Prvky ÚSES tvoří RBK Pozorka-Chýlava a  RBC Chýlava. 

Biota

Evropsky významná lokalita se nachází ve fytogeografickém okrese č. 34 Plánický hřeben. Nejrozsáhlejší typ lesní vegetace v území představují květnaté bučiny sv. Eu-Fagenion (L5.1.) s výskytem několika subasociací (as. Dentario enneaphylli-Fagetum sylvaticae, as. Festuco altissimae-Fagetum sylvaticae). Tyto porosty jsou nejlépe zachovány zejména v okolí vrcholu Bukové hory na území NPR Chejlava, v oblasti zvané Na hřebeni a lokálně i na sv. svazích Bukové hory. Na severních svazích Bukové hory přechází v chudé acidofilní bučiny (L5.4) sv. Luzulo-Fagion. Suťové lesy (L4) se vyskytují roztroušeně v návaznosti na skalnaté výchozy buližníků a balvanité sutě. Převládají společenstva z okruhu as. Mercuriali-Fraxinetum, velmi vzácně pak s měsíčnicí vytrvalou v as. Lunario-Aceretum (např. jižní svahy kóty Kámen). Skalní společenstva (S1.2) v území zahrnují zejména vegetaci stinných svahů vázaných na severně, severozápadně a severovýchodně orientované příkré stěny buližníkových suků, balvanité rozpady provázející výchozy buližníků event. břidlicové droby. Dále jsou v území vzácně zastoupena lesní prameniště (R1.4), většinou jako součást lesních cenóz, zpravidla olšin spadajících do as. Carici remotae-Fraxinetum. Charakteristická je přítomnost druhů řeřišnice hořká (Cardamine amara), ptačinec mokřadní (Stellaria alsine), ostřice řídkoklasá (Carex remota), o. lesní (C. sylvatica), mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium) a m. střídavolistý (Ch. alternifolium). Údolní jasanovo-olšové luhy (L2.2) se vyskytují roztroušeně až vzácně, většinou v okolí pramenišť. Hercynské dubohabřiny (L3.1) zaujímají většinou jižně až jihozápadně orientované svahy Bukové hory a kóty 616,6 m n.m., kde místy plynule přechází do květnatých bučin a naopak. Do těchto vegetačních jednotek lze začlenit i polopřirozené (původně asi kulturně založené) porosty lípy a javorů s dubem. Na kótě Kámen (576,6 m n.m.) se vyskytují ojedinělé porosty boreokontinentálních borů (L8.1B), nesouvislé stromové patro (kolem 5-10%) se zakrslými exempláři borovice lesní (Pinus sylvestris) a acidofilní bylinnou vegetací. Porosty s nepůvodními jehličnatými dřevinami (X9A) v podobě smrkových monokultur a paseky (X10, X11) jsou nejvíce zastoupeny ve východní části EVL, v její jižní části se místy nacházejí porosty pionýrských dřevin s dominancí břízy bělokoré a jeřábu ptačího (X12A). Z významných druhů rostlin a živočichů se na území EVL též vyskytují (BARTOŇ, BENEDIKTOVÁ, ČÍŽEK et al. 2009): hrachor jarní (Lathyrus vernus), jaterník podléška (Hepatica nobilis), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), oměj vlčí mor (Aconitum lycoctonum), řeřišnice nedůtklivá (Cardamine impatiens), kostřava lesní (Festuca altissima), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), zvonek kopřivolistý (Campanula trachelium), ostřice prstnatá (Carex digitata), čarovník pařížský (Circaea lutetiana), dymnivka dutá (Corydalis cava), d. prostřední (C. intermedia), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus), řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica), bez chebdí (Sambucus ebulus), jilm drsný (Ulmus glabra), rozrazil horský (Veronica montana), či vikev lesní (Vicia sylvatica). Z invazních a expanzních druhů pak: netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), lupina mnoholistá (Lupinus polyphyllus), dub červený (Quercus rubra) a trnovník akát (Robinia pseudacacia). Vzácné druhy hub zastupuje kotrč Němcův (Sparassis nemecii), bolinka černohnědá (Camarops tubulina) a tmavobělka bradavčitá (Melanoleuca verrucipes), lišejníky (převážně NPR Chejlava) hůlkovka nezdobná (Bacidia incompta), h. růžová (B. rosella), hůlkovka (B. cf. vernifera), terčovka Melanelia subaurifera, děratka Pertusaria flavida, terčovník nachový (Phaeophyscia endophoenicea), hávnatka rovnovážná (Peltigera horizontalis) a jadernička lesklá (Pyrenula nitida). Z motýlů je významný výskyt batolce duhového (Apatura iris), b. červeného (A. ilia), šedavky bučinové (Apamea ilyria), osenice tečkované (Eugnorisma depuncta). Z vzácnější druhů brouků byly nalezeny: svižník polní (Cicindela campestris), krasec Agrilus integerrimus, pýchavkovník Lycoperdina bovistae, mandelinka Chrysolina umbratilis, dřevomil Isoriphis melasoides a kovařík Athous zebedi. Obratlovce zastupují významné druhy, jako např.: holub doupňák (Columba oenas), čáp černý (Ciconia nigra), datel černý (Dryocopus martius), žluna šedá (Picus canus), puštík obecný (Strix aluco), výr velký (Bubo bubo), jestřáb lesní (Accipiter gentilis),   sluka lesní (Scolopax rusticola), skřivan lesní (Lullula arborea), sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), lejsek malý (Ficedula parva), mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), čolek horský (Triturus alpestris), č. obecný (T. vulgaris), ropucha obecná (Bufo bufo), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata), ještěrka obecná (Lacerta agilis) a slepýš obecný (Anguis fragilis).

Popis nároků předmětu ochrany:

Stanoviště tvoří biotop L5.1 Květnaté bučiny, které se na eutrofních, obvykle kambizemních půdách s rychlou mineralizací humusu, na různých druzích hornin. Na horninách minerálně chudých nebo na vápencích se vyskytují pouze na plošinách nebo mírných svazích, kde je vyvinuta hlubší půda. V nižších a středních nadmořských výškách osídlují chladnější rokle a severní svahy, v submontánním a montánním stupni přecházejí na plošiny a svahy všech orientací.

Listnaté lesy s převládajícím bukem lesním (Fagus sylvatica) a někdy s příměsí dalších listnáčů, např. javor mléč (Acer platanoides), j. klen (A. pseudoplatanus), habr obecný (Carpinus betulus), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), dub zimní (Quercus petraea), lípa srdčitá (Tilia cordata), l. velkolistá (T. platyphyllos) a jilm drsný (Ulmus glabra), ve vyšších nadmořských výškách také jedle bělokorá (Abies alba) a smrk ztepilý (Picea abies). V keřovém patře rostou kromě zmlazujících dřevin stromového patra také líska obecná (Corylus avellana), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), zimolez černý (Lonicera nigra), z. obecný (L. xylosteum), bez červený (Sambucus racemosa), jeřáb ptačí pravý (Sorbus aucuparia) aj. Pokryvnost bylinného patra se zpravidla pohybuje mezi 30–60 %, ale může být i nižší. Běžně se v něm vyskytují mezofilní druhy listnatých lesů samorostlík klasnatý (Actaea spicata), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), ostřice chlupatá (Carex pilosa), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), k. devítilistá (D. enneaphyllos), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), kostřava lesní (Festuca altissima), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), svízel vonný (Galium odoratum), bukovník kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), krtičník hlíznatý (Scrophularia nodosa), starček vejčitý (Senecio ovatus), violka lesní (Viola reichenbachiana). Mechorosty rostou spíše na padlých kmenech a kamenech. Ohrožujícími faktory jsou především nadměrné stavy spárkaté zvěře, které neumožňují odrůstání semenáčků dřevin a holosečné způsoby těžeb. Vhodným způsobem managementu je kromě snižování stavu zvěře i ochrana přirozeného zmlazení dřevin proti jejich okusu.

Popis nároků předmětu ochrany:

Stanoviště tvoří biotop L4 Suťové lesy. Jedná se o strmé svahy s výchozy skal nebo s výrazným půdotokem, rokle, dolní části svahů a svahová úpatí s akumulací balvanů nebo jiného suťového materiálu. Podloží je obvykle tvořeno tvrdými horninami, a to jak silikáty, tak vápenci. Půdy jsou zpravidla hlubší, ale s vysokým obsahem skeletu, bohaté živinami a s velmi dobrou mineralizací opadu. Často jsou vlhké, nikoliv však trvale zamokřené. Suťové lesy tvoří většinou jen maloplošné porosty rozšířené od pahorkatin do horských poloh, horní hranice dosahují v nadmořských výškách kolem 800–900 m. Stromové patro je druhově bohatší než u jiných typů mezofilních listnatých lesů. Převládají v něm suťové dřeviny javor mléč (Acer platanoides), j. klen (A. pseudoplatanus), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), lípa srdčitá (Tilia cordata), l. velkolistá (T. platyphyllos) a jilm drsný (Ulmus glabra). V nižších nadmořských výškách je hojně zastoupen habr obecný (Carpinus betulus), zatímco v podhorských a horských polohách je přimíšen i buk obecný (Fagus sylvatica) a naopak ustupují lípy. Keřové patro většinou tvoří líska obecná (Corylus avellana), srstka angrešt (Ribes uva-crispa), bez černý (Sambucus nigra), b. hroznatý (S. racemosa) a další druhy. V bylinném patře je málo ekologicky specializovaných druhů, spíše se vyskytují druhy přesahující z bučin, dubohabřin, údolních jasanovo-olšových luhů a vzácněji i z teplomilných doubrav. Typické je zastoupení nitrofilních druhů, např. kakost smrdutý (Geranium robertianum) a kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), a druhů náročných na vlhkost jako hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum) a ptačinec hajní (Stellaria nemorum). Jako výrazné dominanty bylinného patra se v některých porostech uplatňují stín snášející vysoké byliny, na bázemi bohatých a vlhkých půdách je to měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), na hlinitých půdách ovlivněných půdotokem udatna lesní (Aruncus vulgaris). Na balvanitých sutích je výrazně vyvinuto mechové patro. Na balvanitých sutích je výrazně vyvinuto mechové patro. Ohrožujícími faktory jsou především nadměrné stavy spárkaté zvěře, které neumožňují odrůstání semenáčků dřevin, holosečné způsoby těžeb a tím i vytváření podmínek pro půdní erozi a ruderalizaci bylinného patra. Vhodným způsobem managementu je kromě snižování stavu zvěře i ochrana přirozeného zmlazení dřevin proti jejich okusu.

Stručná charakteristika a vliv činnosti

EVL přes 95% rozlohy tvoří lesní porosty, tedy nejvýraznějším faktorem ovlivňujícím stav předmětů ochrany je lesnické hospodaření (změny druhové skladby dřevin, zploštění věkové struktury, změny prostorové stavby porostů, historické odvodnění apod.). Předměty ochrany sice zaujímají téměř dvě třetiny území EVL, ale je zde i nezanedbatelný podíl smrkových monokultur (zaujímají celou třetinu), přesto však je celkový stav druhové skladby dřevin v porovnání se situací v jiných oblastech regionu ještě poměrně příznivý. Podstatná část lesních porostů v EVL je zařazena do lesů ochranných a lesů zvláštního určení.

V roce 1785 zaměřil zelenohorské lesy, ve kterých se nalézá i samotná EVL, Ing. Jan Král a zhotovil příslušné lesní mapy. Královy mapy obsahují již rozdělení lesa a údaje o dřevinném složení i jiná data o stavu lesa. Komplex Chejlavy je rozdělen na 16 parcel a dokládá výskyt četných mýtních smrkojedlových porostů se značnou účastí buku (ČEČIL et al. 1983). V souvislosti s informací o velkém rozsahu těžeb v období po polovině 17. století lze nepřímo dovozovat, že Králem uváděné zastoupení smrku v 80. letech 18. století je pravděpodobně již výsledkem snah o zvýšení produkce dřeva. Na mapách I. vojenského mapování (josefovské) pocházejících z přibližně stejného období je patrné odlesnění na poměrně velké ploše v centrální části dnešní EVL, na pozdějších mapách je území převážně zalesněno.

Další plán pro zelenohorské lesy, jehož popis se však nedochoval, byl zpracován v roce 1821. Doporučoval zavádění rychle rostoucích dřevin. Soudní odhad zelenohorského panství po smrti Jeronýma hr. Colloredo-Mansfeld z roku 1822 však ještě zaznamenává tehdy rozsáhlé bučiny. Vedle těchto bučin se na skladbě porostů chejlavského komplexu účastní jedle se smrkem, který v mýtných porostech zřejmě převažuje. Zaznamenána byla i bříza a osika, v mladých porostech se začínala častěji vyskytovat borovice. Mýtný porost, který by dosvědčoval původní borovici, v chejlavském  komplexu zaznamenán nebyl. Sommrova topografie Čech z třicátých let 19. století uvádí v porostech na Chejlavě ve vyšších polohách smrk s jedlí, v nižších pak bučiny. V roce 1839 již bylo zastoupení smrku na Zelenohorsku tak významné, že po suchých letech zde došlo k přemnožení kůrovce. V roce 1859 byla pro zelenohorské lesy zpracována další osnova. Jejím zpracovatelem byl lesní inspektor a taxátor Jan Schmidt z Vlašimi. Revír Chejlava měl v té době 752,60 ha porostní půdy, z toho na borovici připadala výměra 135 ha a na smrk 615 ha (ČEČIL et al. 1983). Z uvedeného je zřejmé, že před cca 150 roky bylo druhové složení lesů v revíru Chejlava hospodařením již zcela změněno, neboť (vycházíme-li z údajů výše zmíněné osnovy) kromě borovice a smrku se původní dřeviny nepodílely na druhové skladbě porostů ani 1 %. S touto skutečností dobře korespondují údaje lesního hospodářského plánu zpracovaného pro období 1936 až 1945. Rozsáhlé těžby v polovině 19. století vedly k rozvoji holosečného hospodářství a s tím související umělé obnově lesů, rovněž i negativnímu vlivu na nynější předměty ochrany. Následoval nákup cizího semene lesních dřevin, který je doložen z let 1886 a 1887.

Území NPR Chejlava se zřejmě z běžného hospodaření v lesích velkostatku Zelená Hora vymykalo, neboť nejpozději od poloviny dvacátých let 20. stol. se na podstatné části území úmyslně netěžilo (vzhledem k režimu ochrany se na území současné NPR v období po II. světové válce již lesnicky nehospodařilo). Výjimkou bylo zpracování stromů smrku napadených kůrovcem, včetně vyklizení kůrovcového dřeva a dříve snad i využívání lesní cesty procházející NPR k transportu dřeva. V současnosti je tato cesta zapadaná dřevem a delší dobu již nepoužívaná. Podstatný vliv na charakter hospodaření v lesích revíru Chejlava mělo i využívání tohoto území jako obory. Údaje o její existenci sahají od počátku 18. století do 20. stol. Ze známé délky oplocení obory lze usuzovat na její přibližnou velikost, která se pravděpodobně pohybovala kolem tisíce ha. Pokud měl revír Chejlava v polovině 19. století 753 ha, pak byl velmi pravděpodobně celý, nebo jeho podstatná část součástí obory. Uvedená skutečnost může (spolu s uplatňováním holosečného hospodářství v minulosti) vysvětlovat téměř totální úbytek kdysi hojně zastoupené jedle, jejíž původní staré porosty postupně dožily (nebo byly vytěženy) a v důsledku škod působených zvěří (spolu s nepříznivým prostředím holin) se již v původní skladbě neobnovily (ZATLOUKAL 2006). 

Potencionálním negativním vlivem zde bylo rozšiřování velkoplošného holosečného hospodaření, které by vážně pozměnilo spektrum bylinného patra a na exponovaných místech přispívalo k erozi půdního krytu. Nepříznivý vliv vysokých stavů spárkaté zvěře, která okusem semenáčků blokuje jejich odrůstání, přetrvává do současnosti. Podstatná část lesních porostů je zařazena do lesů ochranných a lesů zvláštního určení. V NPR se téměř lesnicky nehospodaří a nachází se v "bezzásahovém" režimu, negativním jevem jsou zde především škody zvěře na semenáčkách dřevin a ruderalizace bylinného patra v místech kališť. V ostatních porostech v EVL jsou předměty ochrany v různých stupních sukcese a vývoje. Porosty do dnešních dob nesou známky kulturního vzniku založení, jsou též v mozaice s jehličnatými porosty (vyjma Bukové hory a kóty Kámen). Pro studium přirozených lesních porostů ČR byla na území NPR Chejlava založena trvale monitorovací plocha č. 127 pro databanku přirozených lesů ČR (http://www.vukoz.cz/). Na vlhčích stanovištích se v minulosti provádělo i lokální odvodnění, které se nachází v okolí porostů, které jsou v EVL předmětem ochrany a narušovalo jejich vodní režim. Cykloturistika a pěší turistika zde nepředstavuje větší problém, pokud je vedena po zpevněných lesních cestách a nejsou rozdělávány ohně přímo v lesních porostech (např. nelegální tábořiště na vrcholu kóty Kámen, vlastní zjištění říjen 2014, která je i kulturní památkou "hradiště Velký kámen").

Nejzásadnějším faktorem je zde neprovádět velkoplošné holosečné způsoby těžby a zajistit nástupnické generace dnes již dožívajících starších porostů. V porostech se sníženým zastoupením dřevin PDS pokračovat v jejich přeměně ve prospěch PDS (především buku lesního, jedle bělokoré, javoru mléče a j. klenu, habru obecného, jilmu drsného, lípy srdčité a l. velkolisté, dubu letního a d. zimního), též prostorové a věkové různorodosti. Snížit stavy spárkaté zvěře tak, aby byly schopny porosty PO samovolného vývoje, především NPR Chejlava, Bukové hory a kóty Kámen. V porostech by se tedy mělo hospodařit podrostním a násečným způsobem s ohledem na půdní kryt (ochrana před erozí a ruderalizací). Při obnově porostů by se pak mělo přednostně pracovat s přirozeným zmlazením. Pokud by v zmlazení chyběly dřeviny PDS, pak je potřebné tyto druhy do porostů vnášet. Původ těchto sazenic by měl být co nejvíce autochtonní. Z důvodu značného poškozování semenáčků dřevin zvěří je nutná jejich ochrana instalací oplocenek a aplikací repelentů. Území je cenné i pro početné zastoupení lichenoflóry a entomofauny vázané na mrtvé a odumírající dřevo (viz IP, BENEDIKT, BENEDIKTOVÁ, SOVA et al. 2013), které je sice soustředěno na území NPR, ale aplikací šetrnějšího lesnického hospodaření na celé území EVL, by mělo dojít též k vytvoření dalších cenných biotopů pro tyto přírodní organismy. Proto je nutné též ponechávání doupných stromů a části odumřelého dřeva k rozkladu. Nahodilé těžby je možno provádět mimo NPR (zde jen na povolení OOP) s ponecháním sterilních souší a šetrným způsobem s ohledem na půdní kryt. V dotčeném území se vyskytují rovněž početné kulturní porosty smrku, jasanu či javorů, které by bylo vhodné v dlouhodobějším horizontu přeměňovat na porosty s přirozenou druhovou skladbou dřevin a zároveň je i věkově diferencovat. Podmáčená a vlhká stanoviště byla v minulosti odvodňována, proto je potřebné odvodňování (meliorace) již dále neprovádět a spíše podporovat retenční opatření (lokální přehrádky, nenarušovat půdní kryt, nebudovat nové svážnice atd.) v porostech i vzhledem k tomu, že se v EVL vyskytují Pásma hygienické ochrany (PHO 1, PHO 2b) pro obce Ždírec a Blovice. Rovněž na území EVL je nevhodné umisťovat volně se rozprostírající krmeliště (např. zrní obilovin, zbytky kukuřice a topinamburu), především z důvodu ruderalizace bylinného patra a šíření expanzních druhů rostlin. Tyto aktivity v důsledku poškozují PO.

 

(2006). PLANETA XIV./ 9: AOPK ČR, Lesy České republiky, s. p., Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR, Vojenské lesy a statky ČR, s.p., VÚKOZ. Pravidla hospodaření pro typy lesních přírodních stanovišť v evropsky významných lokalitách soustavy Natura 2000: Výsledek jednání pracovní skupiny ustanovené při Ministerstvu životního prostředí České republiky a složené ze zástupců jmenovaných organizací. 39.s.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (2007-2013). Nálezová databáze ochrany přírody.

Http://www.biomonitoring.cz/ [online]. 2007 [cit. ]. Dostupné online <http://www.biomonitoring.cz/>.

BARTOŇ, R.; BENEDIKTOVÁ, V.; ČÍŽEK, O. et al.; Ametyst o.s.  (2009). Plán péče o EVL Chejlava na období 2011- 2020. Plzeň. 40s.

BENDA, J.; LEŠČINSKÝ, J.  (2009). Smlouva o ochraně evropsky významné lokality č.4606/2009. Plzeň. 5s.

BENEDIKT, V.; BENEDIKTOVÁ, V.; SOVA, P. et al.; Ametyst o.s.  (2013). Inventarizační průzkum NPR Chejlava. Plzeň. 120.s.

ČEČIL, F. et al.  (1983). Státní přírodní rezervace Chejlava: Inventarizační průzkum 1982–83. 85 s.

CHYTRÝ, M. (ed.)  (2013). Vegetace České republiky 4. Lesní a křovinná vegetace. Praha: Academia. 551 s. ISBN 978-80-200-2299-8.

CHYTRÝ, M.; KUČERA, T.; KOČÍ, M. (eds.) et al.  (2010). Katalog biotopů České republiky. 2.upr. a rozš. vyd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. 445 s. ISBN 978-80-87457-03-0.

KUBÁT, K.; HROUDA, L.; CHRTEK JR., J. (eds.) et al.  (2002). Klíč ke květeně České republiky. Vydání 1. Praha: Academia. 927 s. ISBN 80-200-0836-5.

MARHOUL, P.; TUROŇOVÁ, D. (eds.)  (2013). Zásady managementu stanovišť druhů v evropsky významných lokalitách soustavy Natura 2000: Metodika AOPK ČR. Upravené vydání. Praha: AOPK ČR. 182 s.

Pravidla hospodaření pro typy lesních přírodních stanovišť v evropsky významných lokalitách soustavy Natura 2000 (2006). PLANETA. XIV, 9, s. 1-39. 1213-3393.

VACEK, S.; SIMON, J.; REMEŠ, J. et al.  (2007). Obhospodařování bohatě strukturovaných a přírodě blízkých lesů. 1. vyd. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce. 447 s. ISBN 978-80-86386-99-7.

VÚKOZ, v.v.i, oddělení ekologie lesa. Pralesy.cz: Přirozené lesy České republiky [online]. 2004 [cit. ]. Dostupné online <http://www.pralesy.cz>.

ZAHRADNICKÝ, MACKOVČIN, J. P. et al.  (2004). Plzeňsko a Karlovarsko. Vyd. 1. Praha: Agentura Ochrany Přírody a Krajiny ČR. 588 s. Sv.XI. ISBN 80-86064-68-9.

ZATLOUKAL, V.; IFER  (2006). Plán péče o NPR Chejlava  na období 2007 - 2019. Praha. 35.s.

4.2 SDO zpracoval

Organizace: AOPK ČR, Regionální pracoviště SCHKO Český les

Zpracovatel:  Jiří Sladký

E-mail: cesky.les@nature.cz

Organizace: AOPK ČR, Správa chráněné krajinné oblasti Český les a krajské středisko Plzeň

Zpracovatel: Mgr. Jan Černý

E-mail: jan.cerny@nature.cz

Poznámka: mapové podklady

Organizace: Kolowratovy Lesy

Zpracovatel: Ing. Stanislav  Holomek Mgr.

Poznámka: lesnické konzultace

Organizace: KÚ Pzeňského kraje

Zpracovatel: Ing. Roman Sýkora

E-mail: Roman.Sykora@plzensky-kraj.cz

Poznámka: lesnické konzultace